Jelikož se šlo spát v hodinách časně ranních a ve stavu mírného (u některých členů výpravy spíš obludného) zatmění smyslů, existovala slabá neděje, že by se třeba hrncomlátič mohl i trošku prospat před výkonem. Ukázalo se ale, že je to ještě větší doochodec, než všichni doufali, pročež - i s drobným přispěním odéru, linoucího se z "čerstvě naškrobeného" ložního prádla a nesnesitelné teploty - byl na nohou již před devátou. S opicí za krkem a plný entuziazmu, pochopiletně. Z tohoto stavu se ovšem hbitě vymotal dříve, než si stihl postavit instrument (bubny, vy hovada!). Pak to šlo již ráz na ráz - zvučení, spousta hluku, ze pár ostřejších slovíček, chyb samozřejmě jako šafránu, téměř žádné.
Základní rachot byl zaznamenán a tak přichází na řadu Martin. Ten od minulé studiové epizody, kdy úspěšně zdrtil svoji čtyřstrunnou hydru, dospěl k názoru, že basa je stále málo slyšet. Náš pan magistr basmistr je muž činu a nehodlal se s daným zjištěním smířit a tak do dveří studia vstoupil s pětistrunným výkonným krakenem Ltd. A ten se mu hned při první skladbě stal osudným neb byl výkonný přespříliš :) Kraken odmítal za dunivého prdění vyloudit jemné tóny intra Dawn of holy war. Martin v sobě přesto po pár pokusech objevil skrytý talent drezéra a krakena zkrotil tak, že broukal jako přerostlé koťátko. A pak už to šlo samo a úderem šesté večerní bylo hotovo.
V návalu pozitivní nálady, že nám to tak hezky jde a s pomalu se loučící kocovinou jsme zjistili, že vlastně máme na večer program. Dostali jsme pozvánku od pana šéfa na lokální nepravidelnou sešlost nad luxusním kněžihorským zlatavým mokem dopravazenou hudbou a v pokročilích hodinách i pohybovými variacemi. Naše jinak pospolitá banda se opět rozdělila na frakce, kdy oba šmrdlostrunové dostali záchvat zodpovědnosti a zůstali v základním táboře pod záminkou přípravy na druhý den... ale bůhví co tam dělali.
Lehce unavený, ale dobře naladěný zbytek dorazil na místo a v hospodě s údivem zjistil, že na jižní Moravě se již děvčata s malým poprsím nevyrabí, což kvitovalo s povděvkem především naše zrakové ústrojí. Museli jsme se ovšem krotit, poněvadž jsme si uvědomili, že nejsme v našem rodném Bruně, kde je očumování a příležitostné slintání již relativně beztrestné. Ještě štěstí, že jsme seděli u stolu místní prominence a tak jsme byli relativně v bezpečí. Přesto jsme naznali, že není radno dráždit regionální obyvatele drzým okem a jali se splynout s lokálním koloritem. Náš hostitel Peťa se jal kytary a spustil se svou bandou česko-rocko-folko-peklo. A neb jsme chlapci družní, tak jsme se samozřejmě zapojili. Kdyby nás viděli jak békame Holubí dům a Prý se tomu říká láska, tak nás doživotně vyloučí z řad (drsných) metalistů (a Tomáška i z řad kotlíkářů :)) Družba byla mocná a u některých mocnější, tak jsme radši vzali roha pod záminkou, že se musíme soustředit na další fáze nahrávacího procesu. A aby té srandy nebylo málo, tak jsme po cestě zpátky dostali kvalitního plaváka v podobě příjemné letní bouřky.
