Ráno opět přišlo tak nemilosrdně jako odešel příjemný večer a bylo třeba začít pomalu ale jistě začít dávat našemu dílku gezicht. Náš africký drůbežák Stejsky vypadal poměrně čerstvě (asi opravdu den předtím odpočíval či co...) a než se deníčkový zapisovatel stihnul vyhrabat z kanafasu, byly téměř hotové kytarové podklady pod první skladbu. Po studiu se sice začalo válet poměrně velké množství sociálních pracovnic a dámských přirození, takže jsme si připadali jak ve virtuálním vykřičeném domě, ale Stejskyho zápěstí a prstíky neomylně sázely jeden beglajt vedle druhého pěkně do rytmu spodků. Ke cti našeho vrchního šmrdlostruna je nutno poznamenat, že podklady byly hotovy velmi rychle a rozhodně to nebylo na úkor kvality. Následovalo nezbytné cigárko a utahování si ze studiového mlíčňaka Macánka zatímco se chystal ke svému prvnímu nahrávání.
Po nachystání svého drahého (v obojím slova smyslu :)) Satan inside (rozuměj Mesa Boogie Dual Rectifier, pozn. redaktora) dostal Macan ledovou sprchu hned na úvod, když mu velitel Pavel sdělil, že z toho asi moc klodunej zvuk pro naše účely příliš nedostanem. Hrála se chvilku kroucená na čudliky až se něco kloudného nahonilo. Nikdo z nás netuší, kde se v tom šmejdovi bere, ale nenechal se touhle epizodkou rozhodit a pln naprosté důvěry ke svému miláčkovi našmrdlil podklady jak starej mazák.
A v tu chvíli oběma šmrdlostrunům začalo být řídko v pánevní oblasti neb přišly na řadu vyhrávky a sóla, která měla zakončit kytarový den. Macan se s tím opět moc nemazal, a těch svých pár vyhrávek si odpidlikal a odkvíval načež zaujal relaxační pozici s pasovou zrzkou a drzým úšklebkem na pysku, protože přišly na řadu Stejskyho sóla. Začal slušně, asi si hned tak nechtěl zkazit dobrej image z nahrávání beglajtů, takže po naladění zvuku bylo první sólo první dobrá. Druhé sólo už taková sranda nebyla. Stejsky se začal smát víc než je zdrávo a v tu chvíli bylo jasno, že už to taková sranda nebude. Zvukově-kompoziční problémy se ovšem velice efektivně eliminovaly přepnutím na jinej snímač a bylo vymalováno. A do třetice to nejlepší – opět jsme se mohli pokochat umem improvizačního mistra v hmatníkové ekvilibristice. Místa naděje vystřídala místa beznaděje a nejvíc to asi odskákaly Stejskyho plíce, které tiše plakaly hluboko do noci. Po nějaké té hodince však bylo dokonáno.
Konec nahrávacího dne nám zpestřila roztržka, nebo otevřenější diskuze chcete-li, o to, který kytarový apec je nakonec lepší, protože i velitel Pavel uznal, že Macanova miláčka podcenil. No a to samozřejmě byla voda na jeho mlejn. Slovně nebudeme radši interpretovat. Domníváme se, že postačí obrazová dokumentace.
